Placky se sichrhajckou, reklamní placky, buttony, placky se spínacím špendlíkem. Ať již je znáte pod jakýmkoliv označením, jsou s námi tyto na první pohled postradatelné kousky plechu již více než 100 let. Takto dlouhá obliba svědčí o tom, že jsou praktické, a i když to na první pohled nemusí být úplně zřejmé, jsou zkrátka potřeba. Proč je tak milujeme a čím vším s námi placky prošly?
Výhody placek se špendlíkem
Přežily s námi desetiletí jen díky své dlouhé životnosti. Jednou vyrobená placka plní svoji úlohu dlouhá léta, málokdo ji vyhodí a často se stane, že v pozůstalosti po prarodičích najdete poklady z minulého století, které vypadají na chlup stejně jako placky, které si můžete dnes nechat vyrobit podle vlastního návrhu. Přestože na svém počátku byly placky potahovány látkou, papírem a dalšími materiály, které byly zrovna po ruce, vypadaly spíše jako knoflíky a nikoho příliš nezaujaly. Jejich rozvoj přišel až s vynálezem celuloidu, který v oblasti výroby placek znamenal opravdovou revoluci.
Jednoduchost návrhu i výroby
O masivní rozšíření placek se postarala éra hippies v šedesátých a sedmdesátých letech minulého století. Naprosto zásadní však byla pro placky kapela Sex Pistols, která si z nich udělala vlastní prostředek pro sebevyjádření. A členy kapely samozřejmě následovali také její fanoušci. O rozšíření placek nejen v hudební oblasti, ale prakticky do všech oborů lidského působení se ale postarala nenáročnost jejich výroby i návrhu. Placku si v současné době může navrhnout a nechat vyrobit prakticky každý, kdo umí alespoň základním způsobem používat počítač.
Vysoká odolnost
Celuloidové placky odolají nejen zubu času. Kousek plíšku potažený celuloidem a opatřený spínacím špendlíkem nebo magnetem nepodlehne zkáze jen tak. Výjimkou nejsou ani desítky let staré placky, které vypadají, jako by byly vyrobeny včera. Možná ještě doma najdete pověstné placky propagující Občanské fórum v průběhu sametové revoluce v devadesátých letech. Opravdoví srdcaři je možná schovávají záměrně a s nimi také placky s portréty Václava Havla, který přestože je již několik let po smrti, usmívá se z placek, jako by byl pořád mezi námi.